Dren sem a dren tam, osmnáctka se blíží

12. února 2014 v 9:37 | Confidentia |  Bios
Moji milí,
vím, že jsem tu moc nebyla, ale když o tom tak popřemýšlím, pochybuju, že jsem někomu chyběla.
(Ano, samozřejmě, že teď očekávám reakce typu:" Ale jasně, žes nám chyběla a jak." )
Ale nevěděla jsem, co bych napsala. Fakt ne. Někdy je lepší se s vlastníma myšlenkama vypořádat sama, než je ještě psát a vidět je tak jasně, že by mi z toho hráblo a já bych oslepla. Ani náhodou, ne, děkuji.
Každopádně je zvláštní, že jsem se rozhodla psát zrovna tady.
A kde že to vlastně jsem?
Ale, v budově nasáklé definkekcí a krví.
Pořád nic? V Motole, jsem v Motole.
Vyndavali mi osmičky. (Už nebudu moudrá! ) - no, jako bych někdy byla.
Pod celkovou narkozou, protože když mi nabídli, že to zvládnou v lokálu, jen jsem se na ně sarkasticky usmála, řekla jim, že oni to možná zvládnout, ale já rozhodně ne. Takže jsem tady. Od pondělka do pátku.
Pod kudlou jsem byla včera přesně v devět hodin a překvapivě... jsem v pohodě.
Teď mi vyndali dreny, takže se mé sliny mísí s ještě více mililitry krve. Ale jo! Já vím! To Vás taky nezajímá, ale mně to je teď nějak jedno. Potřebuju se z toho vypsat. Potřebuju se vypsat ze všeho, ale nebojte, neudělám to. Takový magor nejsem.
Blíží se má osmnáctka. Nějak jsem se těšila. Protože jsem si naivně myslela, že rodiče konečně trochu uvolní ty otěže, kterýma mě od mého narození svazují čím dál víc, jak plyne rok za rokem. Ovšem jak jsem o tom přemýšlela, už si nemyslím, že by to bylo lepší. Ba naopak. Už odmala nesnáším slavení jakéhokoli svátku, jakýchkoli narozenin, ale na osmnáctku jsem se doteď fakt těšila.
Jako malá jsem si myslela, že se třeba probudím, přesně v 7:35, co jsem se narodila, a budu víc krásná, chytrá, vtipná, inteligentní a sympatická. Ale upřímně, opravdu ne. Jsem prostě jen o rok starší. Už budu moct legálně pít, kouřit, nebudu potřebovat mít rodiče za zadkem, kamkoli se hnu. Ale taky je to jistá dávka zodpovědnosti. Jsem trdlo, zbrklá nána a je jen otázka času, kdy skončím v nějakým průšvihu.
Co to vůbec sakra stáří je? Tady v nemocnici ho vidím celkem jasně.
Je to určitá zabšklost.
Určitý strach.
Jakási rezignace.
Ale je to taky zanechání stop. Otisků.
Co se ale povedlo mně za těch skoro osmnáct let? Co?
Já to fakt nevím. Ztrácím se v sobě, a tak místo toho, abych se snažila najít, jsem se rozhodla, že se zase ( už pomiliontý ) vrhna na Ch. Bukowskiho. Je to frajer. Ano, vím, že je po smrti, ale jeho díla, stopy, otisky jsou prostě stálé. Takže pro mě to je pořád frajer. Pokud se nudíte, koukněte na dokument o něm: Bukonwki: Born into this. ( Nebo tak něco.)
Jsem na pokoji se dvěmi dívčinami. Jedna je o rok starší, tu mám zvlášť v oblibě, druhé bylo včera čtrnáct. Je mi jí líto. Na své narozky podstoupila hnusnou operaci, a ještě za ní ani nikdo nepřišel. Tak jsme se s K. ( druhou spolubydlící, která šla na stejnou operaci jako já ) domluvily se sestřiškou a ona jí s námi popřála a dala nějakou knížku, kterou tu měli pro jeden z těchto případů. A. ( oslavenkyně ) zezačátku nevěděla co říct, poté si z toho udělala srandu, protože to byla knížka o pověstech, ale potom jsem jí přistihla, jak si jí čte a má úsměv na tváři. S K. nás to potěšilo.
Na, na to, že je A. čtvrnáct, je to docela číslo. Hodně pije, má 19ti letého přítele (kterého až uvidím, tak se asi neudržím) a její rodina je dosti zvláštní. Ale je fajn, je to ještě dítě, ale zažila si toho podle všeho už dost. Ale je osamělá. Díky ní jsem zase začala přemýšlet nad důležitými věcmi. Jako je třeba dospívání, generace, stáří.
Na některý věci jsem už asi fakt stará.
Ale co se divím, už odmala jsem dost zvědavá.
Mějte se. Plivu na Vás krev!
Hoho!
 

Tak prostě jsem sledovala své rty, stává se.

6. ledna 2014 v 21:30 | Confidentia |  Bios

Musím se učit. Taky na tom už trochu pracuju. Přece jen bych nechtěla propadnout podruhý, to by mě asi omyli.
Každopádně to možná znáte, možná ne, ale já když se mám učit, baví mě najednou tolik věcí, najednou se najde tolik věcí, které prostě MUSÍM udělat.
Třeba jsem si po dlouhé době MUSELA vytrhat obočí.
Třeba jsem si udělala tři hrníčky kafe.
Třeba jsem si umyla vlasy pro jistotu podruhý.
Třeba jsem si přečetla kolem dvaceti stránek knížky.
Třeba jsem napsala své moudré věty.
A taky jsem si třeba tak sledovala rty, že jsem zjistila, že mám pihu na spodním rtu!
A taky jsem zjistila, že můj králík Ndimsí rád žere.. no prostě všechno. Hodně si oblíbil mojí učebnici na němčinu a já ho s radostí nechávám žrát ten hnusný jazyk. Potom se mi ale taky pustil do knížky, a to jsem myslela, že ho dám na pekáč. Učebnici, oukej, knihy, tak to ne, kamaráde.
A to je asi tak nějak vše. Musím jít, jsem unavená a zítra vstávám v pět. Opět.
A jsem taky trochu smutná, ale to je jedno, dělejte jako, že jste to prostě nečetli.
Mějte se a přežijte, třeba.

Zasraný Vánoce.

24. prosince 2013 v 20:29 | Confidentia |  Bios
Nemám ráda Vánoce, opravdu ne.( Jediný, co mám na Vánocích ráda, je červená! ) A co je na tom nejhorší? Že když se mě někdo zeptá proč, jakože se vždycky někdo najde, tak nejsem schopná ani pořádně odpovědět.
Jak bych mohla vysvětlit, že nemám ráda to klišé, které se z Vánoc teď stalo? Že nemám ráda ten stres, že nesnáším nakupování vánočních dárků? ( Protože já nenakupuju ve slevě, ani to, o čem vím, že prostě nezaujme. Vždy se snažím, aby můj dárek něco sdělil, něco připomněl či na něj byly ty nejlepší vzpomínky a člověk si na něj vzpomněl jako na první věc, kteoru dostal, až se ho někdo zeptá. ) Že nenávidím tu přetvářku, která panuje snad v každé rodině? Upřímně, neznám žádnou, kde by nebyla. Takovéto, když se všichni tváří, jak je vše ok, a přitom do sebe nenápadně kopou pod stolem tak, aby to neviděly děti, ale ty ejhle, moc dobře ví, jen nekomentujou a raději dělají, že prostě nevidí.

Mé Vánoce probíhají takto. Jsem tu jedniná ženská, takže jsem se od rána nezastavila. Starám se o tři chlapy. Jeden z nich je můj děda. Mám ho svým způsobem ráda, fakt že jo. Ale on tak strašně smrdí! To je snad horší než ta rybí polívka, z které se mi každej rok zvedá kufr a občas i hodím šavli.
No, prostě, děda je cítit po celým bytě a nejhorší to je, když sedí u stolu, já si lehnu na gauč a cítím ty omamující nohy. Jo, to je potom mňamka.
Taky dojít si na záchod je supr. Protože můj děda zásadně nesplachuje, takže tam je krásně cítít moč a ještě ke všemu je zvednutý to zasraný prkýnko! ( Teda ne doslova, ještě aby, takový čuně můj děda zase není. Aspoň doufám. )
Prostě je to fajn. Celý tohle divadýlko. Obzvlášť když najdete pod stromečkem dvoje kalhotky- který fakt už potřebujete, protože na většině už se rýsujou díry, na 1/3 kalhotech už ty díry jsou a to na místě, o kterých Vám fakt nepovím- který jsou mega obří. Ano, Ježíšku, asi jsem krapet ztloustla, taky bylo docela potřeba, ale tohle jsi posral!
Přece ze mě nění koule, abych musela nosit takovýhle kalhotky. Bože.
No, a druhý dárek- to na mě vykoukly ponožky, ty taky potřebuju, ne že né. Ale ne ty vysoký, ty zásadně nesnáším! Fuj.
Prostě, když se to vezme kolem a kolem, jsem nasraná. A není mi dobře.
Ještě jsem se pohádala s kámoškou L., takže super zpříjemněná nálada. Potom jsem zase začala cítít. Je to na hovno, city. Došlo mi, že mi chybí vztah. Ale já sakra nemůžu najít nikoho NIKOHO normálního. Lepí se na mě jen tři typy chlapů: revizoři, komáři a nebo úchyláci ( jo, ti mě mají hodně v oblibě.)
To je tak těžký najít normálního chlapa?
Pravda, normální ke mně asi moc nejde.
Já jsem přece ta komplikovaná.
Poseru se z toho.
Mám chuť klít tak, že by poslech toho, co melu, museli povolit až od třiceti!
Melu sračky, jdu se kochat zbytkem úžasných dárků.
To je takovýto, když ani letos nenajdete pod stromečkem to, co byste chtěli, a už vůbec ne to, co potřebujete.
Jenže já ani nevím, co chci a už vůbec ne to, co potřebuju! Kurva!
No, prostě Merry KissMyAss!

 


Nejspíš je padlá na hlavu.

14. prosince 2013 v 21:13 | Confidentia |  Scabo
Jo, a je to venku. Ne, že bych to nějak tajila.
Ne že bych si to nechávala pro sebe. Ba naopak.
Všichni to vědí.
Momentílně všichni ve škole a v mém blízkém okolí, a víte, že se ta věta dostala i k těm lidem, které vůbec, ale vůbec neznám? Super co?!
Má pověst mě předchází.
Ach, moji milí, kdyby aspoň byla pravdivá. Ale momentálně jsem pro všechny děvka, která miluje sex. Pro všechny jsem teď ten blázen, kterýmu se všichni za zády smějou a když je poblíž, tak se chovají jakoby nic. Jo, jak já tohle chování miluju.
O mně je známo, že to, co si o někom myslím, prostě řeknu.
Proč to tajit? Proč to vykládat někomu za zády? Nemám to zapotřebí.
Ale... možná mají pravdu. Možná jsem blázen. Proč taky ne?! Nejsem jako oni. Nikdy jsem nebyla a nikdy nebudu. Jen jsem na to trochu zapomněla.
Tak strašně mě to vytočilo. Když jsem si vzpomněla na svou pravou podstatu. Nafackovala jsem si, když jsem si uvědomila, že jsem se na chvilku ztratila sama sobě.
Znám lidi, kteří si pamatují jen to, co si pamatovat chtějí. Nebo se o to aspoň snaží Jo, to by se mi líbilo. To bych brala.

Tohle jsem si totiž pamatovat nechtěla. Nechtěla jsem na to už myslet každou vteřinu mého života.
Co si asi zase o mně povídají?
( Páni, já jsem tak populární. )
Opravdu jsem na to všechno už nechtěla myslet. Ale pravda je taková, že jsem nedokázala myslet na nic jiného.


Díra.

7. prosince 2013 v 20:44 | Confidentia |  Scabo
Vždycky jsem si myslela, že se mi smůla lepí na paty. Později mi došlo, že tomu opravdu tak je.

Černá kočka.

7. prosince 2013 v 20:36 | Confidentia |  Scabo
Hleděla jsem z okna a po tvářích mi tekly slzy.
Tento týden jsem tu seděla už po čtvrté
A pokaždé kvůli stejnému důvodu.
Důvodu,který jsme kdysi milovala.Který byl můj vzor.Důvod,pro který bych udělala všechno na světě,i kdyby to bylo sebevíc nemozné.
A důvod,který mi strašně ublížil.
Zranil mě,udělat ze mě jiného člověka a navždy tak změnil můj život.

Exordium

5. prosince 2013 v 11:30 | Confidentia |  Bios
Nemám ráda začátky. Opravdu ne. Protože občas je prekerně těžké se rozhodnout, jak chcete vlastně začít. Pokud vůbec.
Ale já momentálně chci, takže bych měla najít způsob jak začít.
Čili to zkusíme obvyklým způsobem. Pozdravem.
Ale to by taky nešlo, protože já se nerada zdravím.
Když se pozdravíte, máte potřebu se jaksi taky rozloučit a loučení nesnáším ze všeho nejvíc.
Takže Vás nebudu zdravit.
Udělám to s Váma jako s mým nejlepším kámošem V. ( zapamatujte si ho, bude tu často )- prostě přejdu rovnou k věci.
Rozhodla jsem se založit nový blog. Na ten starý, ach krásné to vzpomínky, mi lezla máma, lidi ze školy a tak, a to potom nemůže být člověk upřímně upřímný, když v podvědomí pořád přemýšlí nad tím, aby nenapsal omylem slovo: "Kurva." A matka se potom nezjančila.
To je tedy hlavní důvod, proč jsem se rozhodla založit novou stránku.
A další je ten.. no, že mě tamten prostě přestal bavit.
Chtělo to změnu.
A to rapidní.
Čili tady jsem, na stránce, kde si na nic konečně nebudu hrát. Budu sama sebou.
A Vy- (ne)milí návštěvníci mého nového světa, já a blogu- budete mít tu čest mě poznat v celé mé ošklivé kráse.
Pokud tu občas vůbec někdo bude, pokud ne. Nevadí.
Většinou ( vždy ) trpím samomluvou, v tomhto případě samopsaním.

Kam dál