Díra.

7. prosince 2013 v 20:44 | Confidentia |  Scabo
Vždycky jsem si myslela, že se mi smůla lepí na paty. Později mi došlo, že tomu opravdu tak je.

Jdu si takhle po ulici (vyjímečně nikam nespěchám), chystám se přejít silnici, když se pode mnou zřítí zem. Ne, ona se nezřítí. Ona prostě zmizí a já letím někam dolů. Instinktivně dám ruce před sebe a čekám na pád. Přijde brzo. S tvrdým a bolestivýmžuchnutím dopadnu na kamenitou hlínu nějaké díry. Je tu vlhko. Své letní šaty mám po straně roztrhlé a jsem celá špinavá. Ted' mě to ale moc nezajímá. Vzhlédnu vzhůru atrkne do mě. Jsem dobrý dva metry pod zemí. A nejhorší je, že nejsem ani někde pořádně na očích. Nacházím se někde mezi silnicí a chodníkem.
Zatočím se po celé své ose. Hledám cokoli, čeho bych se mohla chytit a pokusit se vyšplhat, ale jsou tu jen hadice, které na mě trčí ze všech stran a menší kámen. Stoupnu si na něj a balancuji na něm. Je to na nic. Seskočím z něj a rozhodnu se udělat něco, co by udělala každá ženská. Začnu křičet.
"Pomoct! Jsem tady dole! Pomozte mi někdo! POOOMOC! "
Má to stejný účinek jako ten šutr. Čili totálně k (píp) ničemu.
Po deseti minutách to vzdám. Zeshora slyším snad ještě vetší kravál, než dělám tady dole a to už je co říct.
Taky mě napadne vzít ten šutr a hodit ho ven, ale zavrhnu jsem to stejně rychle, jako mě tenhle bláznivý nápad napadne. Se svojí šikovností bych mohla někoho zranit.
A tak pro změnu udělám něco, co by udělal můj muž.
Sednu si, založím ruce a čekám.
Najdu kabelku a z nejmenší kapsy vytáhnu mobil. Jako na potvoru tu není signál. (Ale co taky čekám ?! )
Bože můj, zaúpím jsem. Starý mobil po mé mamce opravdu není to pravý ořechový. Ale co mám dělat, když mi na ten můj dotekový vylilo moje zlaté dítě džus? Mamka mi tedy dala svůj starý a já zjistila, že to snad horší být ani nemůže. Ale lepší něco než nic, ne ?!
Jak tam tak sedím. Na studené, mokré hlíně, dojde mi to. Já mám opravdu smůlu. To se může stát jen mně, abych spadla do dvou metrové d'oury. Bud' si na mě ten nahořepěkně zasedl nebo je tu ještě druhá varianta a to ta, že jsem úplně na hlavu. Můjzatím zdravý rozum hlasuje za první možnost, za to moje ego lobuje pro tu druhou.
Nechám to být. Radši zvažuji svoje možnosti. Hadice trčící ze všech stran jsou mi celkem na nic. Můžu se tak leda modlit, aby nebyly pod proudem nebo nezačaly cokolistříkat. Kromě nich a toho kamene tu ovšem nic není.
Zkusím to tedy znovu. Vyšplhám se na ten kámen a... povede se. Konečky prstů se jen tak tak držím okraje díry, ale důležitý je, že se držím. Ještě než se stačím zaradovat, mi někdo šlápne na prsty. S výkřikem se pustím a už zase sedím na zadku. Do díry nakoukne nějaký muž. Má černou plet' a. bílé triko a... to je vlastně vše, co z něj vidím.
Zazubí se na mě a odhalí tím řadu krásných bílých zubů.
" I am so sorry. "
Ještě jednou se usměje a už někam uteče. Marně na něj křičím anglicky, německy dokonce i česky, nevrací se.
Opravdu mi ještě chcete někdo říct, že mám z pekla štěstí?
Já totiž o tom vážně pochybuji.
Naštvaně kopnu do tašky. Kurn'a.
"Hele mami, bubák." ozve se nade mnou. Kouknu se tam a na mě kouká modrooká holčička s copánky. Tahá mamince sukni a dožaduje se její pozornosti. Ona ji ale nevnímá. Doléhá ke mně její rozhovor s nějakým mužem.
" Bubák. " opakuje neustále dívenka. Musím se zasmát.
Až k bubákovi jsem to dopracovala.
" Mamííí."
" Jojo, tak ho zastraš. " odpovídá nepřítomně matka.
Holčička se sehne k díře, div nespadne a já v duchu nadávám její matce. Může kldině spadnout.
Vyplázne na mě jazyk a zavrčí. "Uteč."
Je tak roztomilá. Předstírám zděšení a holčička se směje.
"To není budák, je to jen nějaká paní, jen jako bubák vypadá."
Vystihla to. Nepochybuji, že tak opravdu vypadám. Jsem celá ušpiněná, šaty roztrhané a hnědé vlasy jsou jako vrabčí hnízdo.
Prostě bubák.
Najednou holčička zmizí a já se plesknu do čela. Tohle mohla být moje šance dostat se ven. Já jsem fakt na hlavu. Hraju si tu na strašidlo a přitom jsem se mohla lehánko dostat ven.
" Tak ahoj."
Hlava mi vyletí nahoru. Je tu pořád. Ta holčička.
" Adélko, co blázníš, chceš tam spadnout? " Matka ji vzala za ruku, ve tváři zděšení a strach.
" Jen jsem chtěla říct bubákovi ahoj." brání se Adélka. Ručičkou na mě ukáže a matka se zděsí. Skryje Adélku za sebe a něvěřícně mžourá do "mé" díry.
"Omlouvám se. Nebojte se mě. Já jsem sem jen spadla. Nedávala jsem pozor na cestu a taky to tu ani nemají nijak označené, takže se mi nakonec podařilo sem spadnout. Nemohla byste mi prosím pomoct. Jsem tu už přes hodinu. "
Žena vykoktá, že doběhne pro pomoct a za nedlouho se vrací se třema chlapama, kteří mi pomáhají ven. Jakmile se dostanu nahoru, pomalu líbám zem. Konečně.
A kdo je vlastně můj zachránce?
Pěti letá holčička.
Upřímně jsem děkovala. Adélky maminka mě nakonec i odvezla domů. Vyklubala se z ní suprová ženská.
Když jsem zabouchla dveře domu, pomyslela jsem si: "Ale co?! Z každé díry se dá nějak dostat.
Zkopnu ze sebe špinavé boty pokryté pěkně tlustou vrstvou bahna a jen děkuju bohu, že David s Petrem nejsou doma. Ti by mi to dali pěkně sežrat.
Umyji se, převleču.
Kluci ještě nedorazili. Hrabu se v kabelce pro mobil, abych jim mohla zavolat, ale nemůžu ho najít.
Hledám úplně všude, když mi to dojde.
Já ho nechala v té díře!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama